Kapitola devátá

10. března 2012 v 13:27 | Ája |  Tsukiin příběh
Takže tady je slíbená další kapitolka; pozor na změnu jména :-). Tentokrát z pohledu Cadow.

Kapitola devátá

"Bitva skončila!" zaječel některý z Epsilonových vůdců. Vyděšeně jsem zírala na místo, kde před chvílí zmizela moje nejlepší kamarádka Tsuki s Epsilonem.
"Cadow," poklepala mi na rameno Affeafa. "Pojď, mám pro tebe velice důležitý úkol!" Zamručela jsem něco ve smyslu souhlasu a stále ještě neschopná slova jsem se vydala za Affeafou.
"Celá tahle bitva už se jednou odehrála," oznámila mi hned poté, co jsme došly do jejího kabinetu a ona se posadila do křesla.
"Cože?" vyjekla jsem zmateně. "To přece není možné. Nic se nemůže opakovat dvakrát!"
"Už se to stalo, celý dnešní den už se odehrál. Jenom Tsuki a já jsme věděly o časové smyčce, kterou Epsilon vytvořil. Věděla jsem, že chce něco získat, ale netušila jsem co. Teď už jsem se to dozvěděla. Epsilon chtěl získat Tsuki. Nevím proč, ale teď ji má. A ty ji musíš dostat zpátky. Náhodou nevíš, proč by Epsilon mohl chtít Tsuki získat?"
"Nemám tušení," odpověděla jsem popravdě, "ale přece nemůžu jít Tsuki hledat. Jediné, co víme, je, že je s Epsilonem a nikdo neví, kde se ukrývá!"
"Já to vím, znám ho od dob, kdy jsem byla malá. Studovala jsem s ním. Vím, kde se ukrývá, alespoň přibližně," dodala, když spatřila můj nevěřícný výraz. Jak mohla moje učitelka celou dobu vědět, kde se skrývá ten největší zloduch. Člověk, kterého hledá celá Akademie a všichni Igarottovi kouzelníci. Jak ona mohla vědět, kde se skrývá a nikomu nic neříct?
"Na jaké straně vůbec jste?" zeptala jsem se neomaleně.
"Tenhle svět není rozdělen na dobro a zlo. To by bylo moc jednoduché, všechno je moc složité. Každá strana má všude špehy."
"Mám to chápat tak, že jste Epsilonův špeh?"
Čekala dlouho, než odpověděla.
"Nejsem jeho špeh, ale nepracuji pro Anaxii. Jsem tvoje učitelka a ty mi budeš muset věřit. Teď k věci. Epsilonova skrýš se nachází nedaleko Pouště, na soutoku řek Lity a Rimmany. Jestli chceš Tsuki zachránit, budeš se muset snažit dostat se tam co nejrychleji."
Moje znalosti Kiullyswe mě nenechaly na pochybách.
"Tyhle řeky mají mnoho soutoků," řekla jsem, "který myslíte?"
"Jsi chytrá, myslím ten, který je nejblíže Nekonečného moře." Řekla a já poznala, že naše konverzace je u konce. Rozběhla jsem se do svého pokoje, to ale nebyla snadná cesta. Vedla totiž přes halu. Ta byla plná studentek, které si vyděšení rodiče odváželi hromadně domů. Snažila jsem se halou prodrat co nejrychleji a když se mi to konečně podařilo, spěchala jsem do pokoje. Tam jsem si sbalila věci a uvažovala jsem, kudy se dostanu ven tak, abych nemusela znovu přes halu. Seběhla jsem tedy postranní schodiště a dostala se před stáje. Tam mi zbývalo vyřešit jediný problém: dopravu. Na koni jsem jet nemohla, na to se mě příliš báli, kočár jsem s sebou nemohla a ani nechtěla brát. Zbývala mi jediná možnost - musela jsem celou cestu běžet. Přešla jsem poslední kousek známého terénu a vydala se na dobrodružnou cestu, z níž jsem netušila, jestli se vrátím. V hlavě se mi začal rodit plán cesty. Věděla jsem, že z Akademie musím na jihovýchod, přeběhnout les. Téhle části cesty jsem se zatím bála nejvíce, les je strašidelné místo. Přes něj se dostanu k řece Giod, tam musím postavit vor a doplout po řece až do přístavního městečka N'aar. Tam nakoupím všechno, co budu potřebovat, a co nejrychleji se vydám do nedaleké vesničky Sin-Sin, kde žije moje teta. Tam vymyslím, co dál. Věděla jsem, že zdaleka nejtěžší bude dostat se přes Poušť. Pomalu jsem se rozběhla a doufala jsem, že v lese nenarazím na nic nadpřirozeného. Schylovalo se k západu slunce a mně začalo docházet, že dnes se daleko nedostanu. Rozhodla jsem se, že se utábořím. Můj tábor toho moc nezahrnoval. Skládal se z ohně a deky, kterou jsem sebrala na Akademii. Můj žaludek se ohlásil, takže jsem se vydala pro něco k jídlu. Po dlouhém procházení lesa jsem natrefila na čerstvou stopu mladé srny. Rozběhla jsem se a po chvíli jsem byla zpátky v táboře i se srnou. Zatímco jsem přemýšlela, jak srnu připravím, došlo mi, že samotná nebude dobrá a že jsem viděla v lese popadané límeje. Vydala jsem se je tedy posbírat. Límej je druh ovoce, pokrytý velkými ostny, které jsou jedovaté. Protože límeje nemůžete vzít do ruky, nechala jsem je levitovat v bezpečné vzdálenosti a hned, když jsem dorazila do tábora, jsem je nechala spadnout do ohně. Dál jsem přemýšlela, jak srnu připravit, a napadla mě geniální myšlenka. Jako upírka jsem to s jídlem měla mnohem jednodušší, i když se mi to příčilo. Rozhodla jsem se, že srnu vysaji a maso si nechám na další den, kdy jsem měla dorazit k řece. Když jsem dopila, nechala jsem srnu povařit a snědla jsem límeje. Měsíc vystoupal vysoko nad les a já byla příliš unavená na to, abych se pokoušela ještě něco podnikat.
* * *
Druhý den ráno jsem se probudila a pokračovala jsem na své cestě k řece. Tam jsem dorazila několik hodin po poledni, nadšeně jsem si umyla obličej a vyčistila škrábance. Cesta lesem nebyla nic příjemného, bylo tam moc roští. Začala jsem stavět vor a doufala jsem, že bude cesta po řece příjemnější. Přinejmenším se vyhnu trnitým rostlinám.
Večer jsem byla konečně připravená spustit vor na vodu. Vyplula jsem, nadšeně jsem se položila na vor a nechala se unášet proudem. Byla jsem venku z lesa a první etapu cesty jsem tím měla za sebou. Byla jsem vděčná, že jsem srnu nesnědla a teď jsem nebyla hlady. Cesta ubíhala rychle a já po chvíli usnula.
Když jsem se další den probudila, zjistila jsem, že mohu vidět věže přístavního městečka N'aar. Věděla jsem, že tam nemohu připlout, takže pro mě nastala chvíle, kdy jsem se musela ponořit do ledové vody a doplavat na břeh, abych se do města dostala pěšky. Cesta byla bez problému, a tak jsem za několik minut byla ve městě, uprostřed trhu. Nakoupila jsem všechno, co jsem potřebovala. Utratila jsem sice všechny svoje peníze, ale stejně na plánované trase nebylo další město, kromě vesničky Sin-Sin. Po zbytek cesty si budu muset vystačit s lovem.
Do večera jsem se potulovala po městě a potom jsem se rozhodla, že znovu vyrazím na cestu. Došla jsem k bráně a uviděla jsem dva strážné, kteří právě odcházeli od brány mým směrem.
"Dobrý večer," pozdravila jsem je, "dostanu se ještě ven?"
"Obávám se, že ne, mladá dámo," řekl jeden z nich se smíchem. "Pro dnešek je brána zavřená, otevře se až ráno."
"Až ráno?"
"Ano, až ráno, být vámi bych si rychle sehnal nocleh."
Nocleh, to se lehko řekne, ale bez peněz nikde nocleh neseženete. Jediná moje možnost spočívala v tom, že se z města proplížím. Čekala jsem, než strážci odešli, a pak jsem vyšplhala na hradby. Rozhodně jsem ale nečekala další stráže na nich. Jeden z nich právě odcházel a stál ke mně zády, ale druhý si mě všiml a rozběhl se za mnou. Naštěstí při tom nevykonal žádný hluk, ale byl nepřirozeně silný a rychlý, aspoň na člověka. Zatímco jsem nad tím přemýšlela, on se chopil příležitosti a chytil mě za ruku a zkroutil mi ji za záda. Zaskučela jsem bolestí. Zasmál se a jeho stisk nepovolil.
"Proč utíkáš z města?" Začal mě vyslýchat, bezva. V tom jsem viděla svoji šanci, znala jsem všechnu magii svého rodu a přesvědčování byla moje silná stránka. Problém byl v tom, že k mojí magii jsem potřebovala oční kontakt, ale nesměla jsem mu ukázat, že bych s ním bez potíží mrštila přes rameno. Upíři byli pro většinu lidí vyhynulý druh a mělo by to tak zůstat, dřív nebo později by totiž někdo určitě objevil upírskou komunitu.
"To takhle držíte všechny, kdo nestihnou otevřenou bránu? Neměli byste se spíš starat o ty, kteří se chtějí dostat dovnitř?" Moje poznámka zafungovala dokonale a sevření povolilo. Rychle jsem se otočila a nasadila sladký úsměv. Celou svojí silou jsem obstoupila jeho mysl tak, aby nemohl vnímat nic než mě, dokonce ani rozkazy.
"Přece je úplně v pořádku, že odcházím, ne?"
Zamrkal, byl silnější, než jsem čekala, ale podvolil se.
"Jistě!"
"Nikomu neřekneš, že jsi mne tady viděl, že ne?"
"Jistěže ne, paní!"
Za zády jsem uslyšela dalšího strážného, jak se vrací. Rychle jsem seskočila z hradeb.
"Příliš pozdě," zasyčela jsem, jakmile jsem dopadla a uslyšela řinčet poplašné zvony. Můj mozek pracoval na plné obrátky. Nemám šanci jim utéct, jsem teď příliš vyčerpaná. Musím se někde schovat, ale kde? Pořád byla tma, ta mi mohla pomoct. Za sebou jsem uslyšela kroky. Otočila jsem se právě včas, abych viděla, jak mi těsně za zády na prach shořel voják.
To není dobré, někde tady je démon. Zkoumala jsem okolí, ale věděla jsem, že ho stejně neobjevím, dokud to nebude on sám chtít. Po chvíli vystoupili ze stínu hradeb dva muži, na první pohled bylo poznat, že jsou to bratři. Oba měli kaštanově hnědé vlasy a smaragdové oči, oba byli oblečeni v krvavě rudé barvě.
Typičtí démoni.
"Jsem Nerning a tohle je můj bratr Gossan," řekl vyšší z nich a když pokynul rukou směrem k bratrovi, zaleskl se mu na levé ruce stříbrný prsten.
"Čí dílo byl ten oheň?" zeptala jsem se, aniž bych se představila nebo alespoň pozdravila.
"Moje, ale mohla by ses nám taky představit."
"Jsem Cadow. Co tady chcete?" nenechala jsem se odbýt.
Vyměnili si pohledy a Nerning pokračoval. "Do toho ti nic není! Kam jdeš ty? Dívky by se neměly toulat samy po lesích, je to nebezpečné. Mohly by natrefit na démona!" řekl a křivě se usmál.
"Nejsem bezbranná," opáčila jsem a dala si záležet na tom, abych odhalila zuby. Bratři se rozesmáli.
"Nerningu, podívej, narazili jsme na upírku. Vypadá to, že upíři ještě nevyhynuli!" pronesl sarkasticky Gossan. "Ukaž jí, co zas umíme my!"
Nerning se usmál a zmizel. To mě rozesmálo.
"Viděla jsem Epsilona, mě nevyděsíte!"
"Ne? A kolik myslíš, že může ztratit upír třeba krve?" otázal se Nerning, který stále ještě nebyl vidět.
"Nemáte zbraně, nemůžete mi ublížit!" řekla jsem a snažila se, aby z mého hlasu nebylo poznat, že začínám mít strach. Potom Gossan natáhl ruku a začal mu z ní šlehat dlouhý plamen, který se změnil v překrásného fénixe. S úsměvem se podíval na kámen a fénix se vrhl proti kameni. Chvilku po střetu ležela na zemi místo kamene v oblaku kouře dýka.
"Jak…?" zalapala jsem po dechu.
"Jsem démon," odvětil a pokrčil rameny, "je to naše magická schopnost!"
Právě v tu chvíli, kdy dýka zmizela, se těsně přede mnou objevil Nerning. Dýka se vzápětí objevila v jeho ruce a pod mým krkem. Zalapala jsem po dechu, teď jsem byla naprosto bezbranná.
"Nerningu, je tady. Musíme zmizet, hned!" zašeptal Gossan. Nerning zavrčel, ale neustoupil.
"Nech toho, víš, že bys Gabrielle nemohl čelit. Rozhodně ne teď! Musíme rychle zmizet!" naléhal Gossan, dokud jeho bratr neustoupil a spolu s ním nezmizel se slovy: "Ještě se uvidíme!"
Neměla jsem nejmenší tušení, kdo je Gabrielle, ale nehodlala jsem to zjišťovat. Zvláště ne v případě, že se jí bratři báli.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Který pohled se vám líbí nejvíc?

Tsuki
Epsilon (Epsiiii)
Cadow (Sam)

Komentáře

1 orlageddon orlageddon | Web | 10. března 2012 v 20:58 | Reagovat

Omlouvám se za spam u dvou článků, ale zaprvé jsem chtěla říct Epsiiiii~, a zadruhé, že jsem nakreslila Caniff (nakonec jsem jí jenom zkrátila vlasy xD) a skenuju ty ostatní náčrty postav. Měly by se objevit na devartu a možnááá na blogu. :B

2 Ajulka :-) Ajulka :-) | Web | 12. března 2012 v 14:29 | Reagovat

[1]: ok, bezva :-)

3 <LaDy MargaretH> <LaDy MargaretH> | Web | 14. března 2012 v 12:11 | Reagovat

ahoj.mohla bys prosím na mím blogu v anketě (v menu) hlasovat pro Twilight?
děkuji

P.S. moc krásný blog! taky píšu...byla bych ráda,kdyby ses podívala... http://my-world-and-stories.blog.cz

4 orlageddon orlageddon | Web | 20. března 2012 v 18:56 | Reagovat
5 sisisiska37 sisisiska37 | Web | 6. dubna 2012 v 16:17 | Reagovat

moc krásná kapča i nový desing.... =D =D :-D

6 Ajulka :-) Ajulka :-) | Web | 8. dubna 2012 v 13:43 | Reagovat

[5]: díky Sisi, dlouhos tady nebyla, co? :-) ráda jsem tě zase viděla (četla)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama