Kapitola číslo sedm

8. prosince 2011 v 19:23 | Ája |  Tsukiin příběh
Tsukiin příběh je jediný můj útěk od světa, proto jsem se do něj teď opravdu pustila. Snad se bude líbit i další kapitola a blahopřeji těm, kteří se ještě neztratili!
PS: Epsilon, Sisinko :D :D!

Kapitola sedmá


"Tak to se mi nepovedlo… přesně tohle jsem nechtěl!" zamumlal Epsilon, když stále ještě stál opodál.

"To se snad naprosto zbláznil, ne?" zaječela jsem, když jsem uviděla, co se stalo.

Zůstal chvíli stát a pak se rozhodl zmizet, tentokrát ale nevyvolá žádný rozruch… ne, půjde potichu, ani si toho nikdo nevšimne. Zmizel.

Když jsem se otočila od dívky znovu k Epsilonovi, už tam nebyl. Zavrčela jsem, nesnášela jsem, když někdo zmizí bez vysvětlení. Poprvé mi na mysl vytanulo, že je Epsilon zbabělec. Vždycky jsem si o něm myslela, že je statečný. Sice zlý a neřád, ale přesto statečný. Tahle iluze mě právě opustila. Učitelé začali panikařit a odhánět žačky od dívky. To nebylo dobré. Něco mi říkalo, že se už asi neprobere. Jelikož jsem věděla, co se bude dít dál, šla jsem se převléct. Musela jsem přece něco udělat. Nevěděla jsem sice, kolik předtím zemřelo lidí v bitvě, ale nehodlala jsem dopustit, aby se to stalo znovu.

"Cože jsi?!" zaječela Theta na Epsilona. "Jak tě mohla poznat? To přece není možné, leda že máš pravdu a je to opravdu ona…"

"Jistěže je to ona, ale jak mě mohla poznat? Vždyť jsem na sobě měl tolik kouzel…nechápu to, jak to udělala?" zamručel Epsilon a začal znovu přecházet po svojí komnatě.

"Už jsem ti řekla, že to taky nechápu. Je to stejná záhada jako to, že si nepamatuju skoro nic ze svého života!"

Epsilon se zašklebil. Moc dobře věděl, co se Thetě stalo, ale to jí nehodlal říct. Ani to, že vlastně tu ztrátu paměti způsobil on, stejně jako u stráží v princově komnatě.

"Běž zkontrolovat Vannoga a pospěš si, nemáme moc času. Hodina je krátká a chýlí se ke konci!"

Jakmile se za Thetou zavřely dveře, podíval se z okna na poušť. Věděl, že jestli půjde všechno podle plánu, bude co nevidět po všem. A poslední bitva se bude odehrávat tady. Theta znovu vešla. Věděl, co mu řekne, ještě než to vyslovila. Poznal to podle jejího výrazu.

"Vannog zmizel, nikdo o něm nic neví!" řekla vyděšeně.

"Jak je možné, že zmizel? To ho nikdo nehlídal? To je jedno, teď na to není čas, musím se připravit!" zhluboka se nadechl a zmizel Thetě z očí.

Když jsem sbíhala schody, uvědomila jsem si, že tady něco nehraje. Všichni byli podivuhodně klidní. To se mi nelíbilo. Ale v hale bylo všechno jinak, učitelé rozdávali zbraně a skoro všechny studentky byly převlečené v kůži. To bylo dobře, všichni se připravovali. Rozhlédla jsem se a očima hledala Epsilona. Posledně tady tvořil paniku, nechápala jsem, proč by to teď mělo být jinak. Když jsem ho nenašla, hledala jsem alespoň Affeafu, ta by mi mohla všechno vysvětlit. Můj zrak mě ale opět zklamal. Nenašla jsem ji.

"Dobře, takže se půjdu taky připravit…" zamumlala jsem a seběhla zbytek schodů. Když jsem se otočila, stála za mnou - k mému nadšení - Affeafa.

"Kde je?" Upřesnění nepotřebovala.

"Nevím a nemám čas to zjišťovat. A ani náladu. Objeví se, neboj, něco tady chce a dokud to nedostane, neodejde!" odpověděla a hned odběhla pryč. Zůstala jsem sama - zase. Slunce už skoro zapadalo, čas se krátil. Daná hodina už co nevidět vyprší, sál byl tentokrát připraven a naše armáda se začala znovu - a doufala jsem, že naposled - formovat.

Tentokrát jsem se nehodlala nechat zařadit do poslední linie. To, že mě Epsilon nechal zažít smyčku, muselo mít nějaký důvod. A to, že ho pokaždé poznám, taky. Rozběhla jsem se dopředu ztenčující se uličkou mezi jednotlivými pluky a dosáhla jsem vytouženého místa v první linii.


Jejich armáda se znovu začala před Epsilonovýma očima formovat.Věděl, že ho nemůžou vidět, ale stejně byl nervózní. Co se předtím pokazilo? Nevěděl, proč Caniff neposlechla jeho příkaz. Nemuselo to být na druhý pokus. Zaskřípal zuby. Caniff už nemůže věřit, navíc té holce prozradila, že o ní něco ví. Ta to jistě řekla Affeafě. Jak dlouho může trvat, než to Affeafa zjistí? Pár dní? Týdnů? Byl si jistý, že déle než měsíc jí to trvat nebude, proto musel zaútočit hned. Povzdechl, když si uvědomil, kolik životů dnes skončí, a to jenom kvůli Caniffině chybě. Konečně se odhodlal tuhle chybu znovu neopakovat. Caniff zablokoval svými kouzly nad pouští, věděl, že se odtamtud sama nedostane. Usmál se a konečně vystoupil vstříc armádě.


Zahlédla jsem tmavý záblesk na světle zelené louce rozkládající se před námi. Je tady, uvědomila jsem si. Pousmála jsem se, rozhodla jsem se zjistit, co tady chce a proč svůj útok opakuje. Několik vteřin před příkazem některého z velitelů jsem se rozešla směrem k místu, kde jsem záblesk zahlédla. Nečinilo mi nejmenší potíže vyhýbat se útokům, koneckonců už jsem je jednou zažila. Došla jsem až k tomu místu. Věděla jsem, že tam je, aniž jsem ho viděla nebo slyšela. Cítila jsem jeho moc, jeho sílu a spoustu kouzel, jimiž byl opředen. Bylo mi příjemné vdechovat takový závan moci, nic podobného jsem ještě nikdy necítila. U Affeafy to bylo něco podobného, ale zdaleka ne tak silného.

Dobře, poprvé se Epsilonovi povedlo upoutat Tsukiinu pozornost úmyslně. Zastavila se nedaleko stromu, u něhož stál, a zamyšleně se dívala jeho směrem.

"Vím, že tady jsi, Epsilone, cítím tě a viděla jsem tě. Co po mně vlastně chceš? Co chceš po Akademii a po království? Co tady vůbec děláš? A proč se ani neukážeš? Bojíš se mě snad?" hned jsem si na poslední otázku sama odpověděla, věděla jsem, že se mě nebojí, ale potřebovala jsem ho vylákat z úkrytu. K mému úžasu opravdu vystoupil ze stínu, ve kterém ho jeho tmavě fialový plášť dokonale skrýval. Jeho samolibý výraz se mi vůbec nelíbil, proto jsem nasadila podobný, dle mého názoru neohrožený, výraz.

"Není slušné neodpovědět dámě na otázku…"dodala jsem po chvíli ticha.

"Ty taky nejsi dáma, a nikdy jsi nebyla!" odsekl klidně.

"To nic nemění na tom, že není slušné neodpovědět!"

"Já jsem nikdy nebyl ze slušných lidí, copak jsi neslyšela, co se o mně říká? Unesl jsem prince uprostřed noci, jsem buřič a já nevím co všechno…"

Zavrčela jsem, nechtěla jsem uvěřit, že by se Epsilonovi mohlo povést dostat se do Igarottova hradu a bez úhony uniknout. Jako by mi četl myšlenky, pokračoval:

"Ne, do Igarottova hradu bych se vskutku nedostal a ani bych nechtěl. Jenomže do Hradu není zas tak těžké se dostat a musíš uznat, že stráže se mi nemůžou rovnat, zvláště pokud jde o magické schopnosti. O tom, že by mne nemohli zranit, nemluvím…" mluvil klidně a samolibě, ale i když nemluvil, cítila jsem, jak moje nohy obeplétá nějaké kouzlo. Z jeho hlasu čišela jedovatost, ale očividně se dobře bavil.

"Nejsi nezranitelný!" odsekla jsem.

"Vskutku nejsem, ale nikdo mne zranit nemůže. Moje tělo je chráněno tolika kouzly, že není možné ke mně přiblížit zbraň, aniž by se roztavila. Pokud by se dotyčný dostal moc blízko, zabilo by ho to. Takže ne, nejsem nezranitelný, jsem pouze nedotknutelný!" dořekl s úsměvem. Cítila jsem, jak mnou lomcuje vztek, ale zároveň jak mám nohy až do pasu ztuhlé a neschopné pohybu. Epsilon mě sledoval zkoumavým výrazem a zjevně si mého vzteku všiml.

"No tak, dokaž, že jsi ta, kterou tady hledám," řekl a začal mě pomalu obcházet a tím ještě více znervózňovat. Pomalu jsem si přestala uvědomovat, že kolem mě zuří bitva. Moje tělo mě úplně přestávalo poslouchat, snažila jsem se ho zadržet, ale kouzlo se rozrůstalo. Teď už jsem si byla naprosto jistá, že za tím vším je Epsilon a jeho samolibý výraz tomu jenom dodával na důvěryhodnosti. Mým tělem začaly projíždět návaly moci, které jako by chtěly vytrysknout ven. Epsilon si mě prohlížel, jako by přesně věděl, co zrovna teď prožívám.

"No tak, ještě chvilku, poddej se tomu, ukaž, co v tobě je," řekl s úsměvem. Začínala jsem zuřit a návaly moci byly čím dál intenzivnější. Zavrčela jsem a zjistila, že mám uvolněnou pravou ruku, nějak jsem se z jeho kouzla vymanila. Bylo by to povzbuzující nebýt toho, že se stále tvářil, jako by všechno běželo podle plánu. Pomalu jsem ruku zvedla a namířila na něj, aniž bych věděla, co to dělám. Nereagoval na to a tvářil se, že to všechno předvídal. Najednou mi tělem projel takový záchvěv a skončil v pravé ruce tím, že vyslal kouzlo. Epsilon stačil jen tak tak uhnout, jinak by ho kouzlo odhodilo. Zahlédla jsem pěšáka, kterého zasáhlo, vznesl se do vzduchu, zůstal tam chvíli viset a potom spadl a už se nepohnul. Kdybych mohla, otevřela bych úžasem ústa. Nemohla jsem, měla jsem je stále ztuhlá Epsilonovým kouzlem.

Epsilon se zplna hrdla zasmál. Konečně si byl naprosto jistý, našel tu holku, kterou potřeboval! Vyděšeně se na něj dívala, věděl, že mu nic neudělá. Nemohla se ani pohnout, to bylo dobře. Ne že by se jí bál, ale dokud se neuměla ovládat, byla velice nebezpečná. A to pro sebe i pro okolí.

Zatímco se Epsilon smál, já se pokoušela vymanit z jeho postupně ochabujícího kouzla. Jakmile mu to došlo, přestal se smát a tvrdě mě chytil za rameno. Potom se celý svět otočil vzhůru nohama a já upadla do bezvědomí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Aka Aka | Web | 11. prosince 2011 v 12:52 | Reagovat

Je to čím dál tím zajímavější...
Doufám, že zase brzo něco napíšeš :-)

2 Aka Aka | Web | 11. prosince 2011 v 16:22 | Reagovat

http://animetym.net/index.php/anime/anime/online/75-fairy-tail
Tady to všechno je, akorát se musíš zaregistrovat...

3 Aka Aka | Web | 11. prosince 2011 v 16:47 | Reagovat

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama