Další kapitolka, jen pro vás ;-)

12. října 2011 v 16:29 | Ajulka :-) |  Tsukiin příběh
Tááákže, zase se vám tady objevuju a poslušně hlásím, že byla právě dokončena druhá kapitola našeho příběhu, takže kdo bude tak hodnej a zanechá smysluplný komentář něco dostane...třeba lízátko ;-). A jak by řekl Angličan; Enjoy!
Vaše Andrejka




Kapitola druhá


Vstoupila jsem do obrovské haly. Lépe řečeno, byla obrovská, ale taky přeplněná studenty. Nejvíce studentů bylo u velké tabule na druhé straně, takže jsem si domyslela, že je tam něco, co bych měla vědět. Ihned jsem tam zamířila. Když jsem se konečně podrala davem až k tabuli, zjistila jsem, že na kusech pergamenu jsou tam napsaná jména a čísla pokojů. Netrvalo dlouho, než jsem našla svoje jméno. Byla jsem na pokoji se dvěma dalšími dívkami - Loraine a Samanthou. Zvláštní jména, ale to mi nebylo divné, věděla jsem totiž, že na Akademii studují dívky ze všech koutů Kiullyswe. Vydala jsem se tedy hledat svůj pokoj, což rozhodně nebyl lehký úkol. Akademie byla rozlehlá, ale číslování pokojů mi dost pomohlo. Potom, co jsem dlouhou dobu vybíhala a zase zpátky sbíhala schody, jsem se konečně dostala na svůj pokoj. Na posteli seděla zády ke mně dívka. "Předpokládám, že budeš moje spolubydlící." Otočila se ke mně, okamžitě jsem ji poznala: černý oči, zvláštní úsměv - upírka, bezva.

"Ahoj, já jsem Samantha, asi tady s tebou budu bydlet," usmála se.

"Jak tak koukám, zabrala sis největší postel…" opáčila jsem bez pozdravu.

"Jo, znáš to, kdo dřív přijde…"odpověděla. Zjevně se snažila být milá, ale já byla v šoku a milá jsem být rozhodně nechtěla.

"Jo, jo, jasně, znám to," přerušila jsem ji netrpělivě, "nevíš, kdo tady s námi bude bydlet?"

"Ne, neznám ji," řekla a já se v duchu modlila, aby to byl člověk. Víte, že chtít něco po Bohu, když v něj nevěříte, je na nic? Jo, mně už to došlo. Přišla totiž poslední spolubydlící, a i Samantha byla víc člověk než ona. Moje poslední spolubydlící je elfka. Sakra! Když vešla, myslela jsem, že omdlím. Nesla se jako královna v jejích purpurových šatech. Pohodila svojí dlouhou blond hřívou a zamrkala nádhernýma zelenýma očima, tomu by podlehla snad i skála. Přistihla jsem se, že na ni zírám s otevřenou pusou, tak jsem ji zase rychle zavřela a rozhodla se pozdravit.

"Ehm…ahoj, já jsem Tsuki a tohle je Samantha."

"Oh, jistě, jaká krásná jména."

Chvilku jsem čekala a pak jsem se zeptala: "Jo, jasně, a tvoje jméno je?"

"Ale jistě, moje jméno je…" a řekla nějaké hrozně dlouhé slovo, které jsem nebyla s to poslouchat. "Ale říkejte mi Loraine."

Už beze slova si sedla na poslední volnou postel a začala vybalovat. Usnesla jsem se, že bych taky mohla začít. Když jsem otevřela skříň, zjistila jsem, že tam mám zoufale málo místa a budu muset většinu věcí nechat ve vacích, rozhodla jsem se tedy vybalit jenom to nejdůležitější - kamaše, košile a svoje oblíbené kožené kalhoty. Když jsem zhodnotila výsledek, zjistila jsem, že víc než polovina vaků zůstala nedotčená a skříň je přeplněná. Rozhodla jsem se, že bych s mými novými spolubydlícími - nebo spíš se Samanthou - mohla probrat rozvrh.



1. hodina: teorie ovládání magie

2. hodina: teorie nabíjení předmětů

3. hodina: teorie sebeobrany

4. hodina: teorie útoku



Shodly jsme se, že dopolední vyučování bude hrůza, ale byly jsme zvědavé na polední přestávku, jídelnu a učebny. Takže to budeme muset přestát.



5. hodina: zvládání magie pro první ročníky

6. hodina: zvládání magie pro první ročníky

7. hodina: cvičení boje s mečem

8. hodina: cvičení boje beze zbraní

9. hodina: výuka jízdy na koni



Naopak odpolední vyučování by mohla být sranda, samý cvičení. A taky to, na co jsem se těšila nejvíc, jízdu na koni.

Se Samanthou jsem se cítila, jako bychom se znaly už léta, během hodiny jsme se toho o sobě tolik dozvěděly; například už vím, že Sam není upírka, alespoň ne opravdová. Její otec byl člověk, takže se nemusí živit krví. To se mi ulevilo. Už jsem se bála, že mě tady v noci zabije. Může se živit normálním jídlem, ale na krvi přežije mnohem déle. S naší další spolubydlící - Loraine - už jsme se ten den nesetkaly, ne že by mi to kdovíjak vadilo. Se Sam jsme zjistily, že už studuje 3. ročník. Jenomže my neměly první hodinu volnou, takže jsme utíkaly na vyučování.

Jak jsme předpokládaly, první hodiny byly nudné a učitelé byli protivní. Všichni, až na Affeafu, naši učitelku magie. Magie byla asi ta nejzajímavější část dopolední teoretické výuky. Hned, když přišla, spustila tichým hlasem, který donutil celou třídu ztichnout.

"Dobré ráno, třído, jsem vaše učitelka magie. Doufám, že si spolu budeme rozumět, v opačném případě se můžete s Akademií rozloučit," řekla a přejela celou třídu přísným pohledem. "Jsou tři obvyklé stupně používání magie. První, kterým to začíná a který si odpoledne na hodině taky se mnou vyzkoušíte, je stupeň, kdy kouzlíte jednak vaší vůlí, ale pomáháte si pohyby rukou a slovy, neboli zaklínadly. Druhý, kterého dosáhnete tak ve druhém nebo třetím ročníku, se soustředí na vaši vůli, ale pomáháte si už pouze zaklínadly. A pokud bude vaše výuka úspěšná, měly byste na konci studia dosáhnout třetího stupně, to znamená, že budete kouzlit pouze svojí vlastní vůlí. Ovšem je to dosti obtížné, proto uvidíte, že se kouzelníci nezapojují do bitev, pouze stojí na okraji bojiště a kouzlí.

Ano, slečno?" zareagovala, když někdo ze třídy zvedl ruku.

"Jmenuji se Shiela, právě jste řekla, že kouzelníci stojí na okrajích bojiště, ale jak je tedy možné, že Epsilon, vůdce vzbouřenců, kouzlí a bojuje zároveň?"

"Kdybys mě nechala domluvit, dozvěděla by ses to a nemusela by ses ptát," odvětila Affeafa stroze. "Právě u některých velice silných čarodějů, jako je Epsilon a - promiňte nedostatek falešné skromnosti - já, není třeba, aby se tak silně soustředili, prostě dokážou dělat víc věcí zároveň," dokončila, načež se ozval hlasitý výbuch z posledních lavic. "Řekla jsem, že se nemusím soustředit, dámy, to znamená, že vás celou dobu slyším, takže si na příští hodinu připravíte písemné pojednání o čarodějnických stupních. Stačí to, co jsem říkala." A až do konce hodiny jsme si dělaly poznámky z jejího výkladu.

V polední pauze jsme potkaly naši 'kamarádku' Loraine. Věnovala nám povýšený pohled a odklusala za svými kamarádkami. Ještě ten den jsme zjistily, že Loraine patřila do party těch nejmocnějších a nejprotivnějších holek na škole. Docela to sedělo.

Zazvonilo, a my jsme vyrazily na odpolední vyučování do tělocvičny - konečně. Jenomže to rozhodně nebylo takové, jak jsem si představovala. Zvládání magie, to zní docela zajímavě, že? No, je to všechno, jenom ne zajímavé. A navíc hrozně těžké.

"Uf, to je hrůza," ulevila jsem si a Sam na mě mrkla, jako že to cítí stejně.

"Jenomže tobě to jde," řekla jsem jí po hodině.

"To teda nejde!" opáčila otráveně. Pravda byla, že jí to šlo nejlépe z celé třídy. A jako jediná nedostala úkol - procvičovat.

"Pěkně mi s tím pomůžeš, nemysli si, že budeš celé odpoledne sedět a já se budu mořit." Zasmála se. Typické. Stejně mi pomůže, i kdybych ji k tomu měla přinutit. Bojovat umím určitě lépe než ona. S tímhle pocitem jsem zamířila na další hodinu - nácvik boje.

Jenomže jsem se - zase - spletla, nejenže jí to šlo lépe než mně, ale zase jí to šlo nejlíp z celé třídy. Dokázala svoji upírskou rychlost a sílu velice dobře používat. Když se mnou bojovala, ani jsem si jí nevšimla, vždycky jsem jenom cítila, když jsem od ní dostala pěkně bolestivou ránu. Víte, je docela otravný, když je vaše nejlepší kamarádka úplně ve všem nejlepší. Ale teď mě čekala ta část dne, na kterou jsem se těšila ze všeho nejvíc, a hlavně jsem doufala, že konečně Sam v něčem trumfnu…Takže jsme vyrazily ke stájím, kde už stál hlouček dívek, z nichž zjevně nikdo nebyl nadšen tím, co je právě čekalo. Ze stájí vyšel vysoký, černovlasý muž. Všechny nás přejel pohledem.

"A myslíte si, že budete jako na koni jezdit v šatech nebo co?!" zařval. "Okamžitě se všechny mazejte převléct, a ať jste hned zpátky," zahřměl, očividně velice naštvaný. Já, Sam a ještě několik dívek, které chodily na výuku s námi, tam zůstalo, když se zbytek děvčat odkvapil převléct.

My, které jsme se o polední pauze převlékly, jsme nyní vyčkávaly, co s námi ten muž udělá. Nejdříve nás všechny přejel pohledem a když se usnesl, že jsme oblečeny dost sportovně, pustil nás do stájí. Stáje byly - stejně jako Akademie - rozlehlé. Tolik koní jsem ještě v životě pohromadě neviděla. Bylo jich tam dost pro celý ročník. Když přišly ostatní dívky, začal muž hlubokým hlasem vyjmenovávat pravidla a potom nás rozdělil do skupin.

"Jelikož většina z vás na koni nikdy neseděla, budete tady všechny začínat od úplných začátků, to znamená, že se budete vodit." A to byla náplň celé hodiny, chodit po louce a nechat se vodit.

"Horší hodina už to ani nemohla být," řekla jsem Sam později u večeře.

"To teda, i když jsem nic závratného nečekala," odpověděla, zatímco jedla. Zabručela jsem něco v tom smyslu, že já tedy rozhodně ano, a odebrala jsem se do pokoje. Lehla jsem si do postele a přemýšlela jsem o tom, že se mi můj první den školy moc nevydařil. Ani jsem neslyšela, když Sam a Loraine přišly, a upadla jsem znovu do říše snů.





Ráno jsem se probudila a chvíli jsem zůstala ležet se zavřenýma očima. Nemohla jsem tomu uvěřit, tohle je opravdu už můj druhý den výuky na Akademii. Byl to můj celoživotní sen, a najednou se splnil, ale nebyl tak úžasný, jak jsem čekala. Byl daleko, daleko lepší. Doufala jsem, že se budu moct v klidu a potichu vykrást z pokoje. Což se - jak jsem po chvíli zjistila - rozhodně nepovedlo. Než jsem totiž stihla vůbec otevřít oči, dokonale mě probral vysoký, táhlý zvuk, linoucí se z úst mé 'drahé' spolubydlící.

"Pavouk, pavouk!" křičela Loraine. Zvedla jsem oči v sloup. Bojovat s několikanásobně silnějšími protivníky jí vůbec nevadilo, ale pavouk ji naprosto rozhodil. Neochotně jsem se posadila na posteli a mimoděk jsem se rozesmála. Neberte mě špatně, takový výjev byl prostě i na mě moc vtipný. Naše 'dokonalá' madam elfka stála s očima strachem rozšířenýma na posteli, pod níž se zjevně ukrýval ten pavouk - ten 'hrozný netvor'. Dále moje další spolubydlící - Sam - seděla na posteli s očima sotva rozlepenýma a dívala se na mě pohledem, který jasně naznačoval, že ji Loraine vzbudila a že za to zaplatí. Zvedla jsem se z postele a dokráčela jsem důstojnou chůzí až k elfčině posteli, kde jsem sebrala toho malého pavoučka a se slovy "Leť, dokud můžeš!" jsem ho vyhodila z okna, bohužel za stálého jekotu Loraine. Když jsem se tedy netvora zbavila, otočila jsem se s arogantním výrazem k Loraine.

"Myslíš, že by to příště šlo i bez toho jekotu?" Zatvářila se tak, že mi bylo jasné, že by mě nejradši zabila. A když se mi o chviličku později - během níž jsem se sotva stačila sehnout - udělala nad hlavou díra ve zdi, věděla jsem to už jistě.

"Ale jistě, madam,"odsekla. Sam se pobaveně usmála, ale radši - ze slušnosti, jak se později vymlouvala - mlčela. Loraine se každopádně kvapně vzdálila a já se Sam jsme zamířily na vyučování.

"Dnešek zatím nestál za nic,"prohlásila rozmrzele Sam mezi hodinou teorie sebeobrany a teorií útoku, "a ještě ke všemu domácí úkol, taková otrava." Pousmála jsem se. Domácí úkoly mi nikdy nevadily, ale nevěděla jsem, kdy je asi tak hodlám stihnout.

"Au," zareagovala jsem, když mě Sam dloubla loktem do žeber, "co to děláš?"

"Jenom zkoumám, jestli ještě žiješ," opáčila se škodolibým úsměvem na tváři.

"Očividně jsem mrtvá," odsekla jsem popuzeně a mnula si bok. Usmála se a zrychlila krok. Za chviličku jsme došly před učebnu a já jsem s povzdechem nad nadcházející nudou vešla dovnitř.



* * *



Když - konečně - skončilo velice nudné dopolední vyučování, sešla jsem se se Sam a bohužel i Loraine po polední přestávce v komnatě. Vešla jsem, nechala zabouchnout dveře a otevřela jsem skříň, odkud jsem vytáhla svoje staré známé kamaše. Když jsem se převlékla, vešla Loraine, střelila po mě nepřátelským pohledem a odešla. Podívala jsem se na Sam a - podle mého - jsem vcelku obstojně napodobila Loraininu grimasu. Podle Samina výbuchu smíchu jsem to ale možná trošičku přehnala. Se znovu nalezenou chutí k učení jsme vyrazily na odpolední vyučování, kde mi tahle chuť velice rychle zmizela. Ale jsem optimista, takže jsem nebyla ze všech nejhorší, jak mi později potvrdila i Sam. Samozřejmě ani jedna z nejlepších, což jsem ani nemohla být, vzhledem k tomu, že mě v polovině hodiny odvolali do ředitelny. Cestou jsem přemýšlela, co jsem provedla. Stále jsem na nic nemohla přijít, takže jsem roztřesená, ale s čistým svědomím, vstoupila do ředitelny.

Ředitel byl menší a podsaditý, ale hlavně člověk - jak jinak. Chvíli jsem čekala, jestli začne mluvit nebo něco udělá, ale pořád se nic nedělo, tak jsem začala.

"Ehm… pane řediteli, proč-" začala jsem.

"Jsi vlastně tady? Ty to nevíš?"

"Kdybych to věděla, neptala bych se," odsekla jsem a snažila se potlačit jedovatý tón hlasu, když už jsem se neudržela mluvit slušně.

"Popravdě, nic jsi neudělala, jenom…" zmlkl uprostřed věty a zadíval se z okna. Když několik minut bylo ticho a ve mně vřel vztek, znovu jsem se pokusila o klidný hlas.

"Jenom co?"

"Vlastně vůbec nic, jenom jsi taková místní celebrita…"

"Vy jste mě odvolal z vyučování jenom protože jste se se mnou chtěl seznámit?!" zaječela jsem, a upřímně jsem byla překvapená, že jsem mu jednu nevlepila, měla jsem k tomu totiž motiv i příležitost. I když by to asi nebyl moc dobrý nápad. Ani jsem nečekala na jeho odpověď a kvapně jsem odešla z jeho kabinetu a práskla jsem za sebou rozzuřeně dveřmi. Utíkala jsem rovnou zpátky na vyučování s tím, že ze sebe vztek dostanu.

"Musíš se Daině omluvit," řekla mi Sam po hodině.

"Jo, jo, já vím…" odpověděla jsem a sama si třela rozbolavělé břicho.

"Myslím to vážně Tsuki, takovou ránu jsi jí dávat nemusela, ani se nedivím, že ti to potom oplatila stejnou mincí. A co tě vůbec tak naštvalo, že ses rozhodla vybít si to na ní?"

Rozmrzele jsem sledovala, jak Daině pomáhají její kamarádky dostat se na ošetřovnu, a umínila jsem si, že se za ní potom musím zastavit.

"Tsuki, odpovíš mi vůbec?" naléhala dál Sam.

"Ale nic… musíme běžet, nebo nestihneme hodinu," řekla jsem a doufala, že jí dojde, že se s ní o tom nechci bavit. A kupodivu jí to došlo. Víte, sice nevěřím v boha, ale v ďábla jsem věřila vždycky. Někdo přece musí být ten zlý, ne?

Hodina utekla rychlostí blesku, jak jsem ostatně čekala, protože jízda na koni mi vždycky šla. Takže jsem se vydala do pokoje jako jediná ze třídy nepotlučená a pochválená naším učitelem. A víte, že když vás pochválí takovej mrzout, je to lepší, než když vás pochválí někdo jinej? Já už jo…

"Nesnáším ho," ulevila si Sam, když si z rozedřených nohou stahovala kamaše.

"Koho?" zeptala jsem se s hranou nevědomostí, moc dobře jsem věděla, o kom to mluví. Zvířata prostě upíry nemají ráda, takže se jí k jejímu svěřenci nepovedlo za celou hodinu ani přiblížit, zato pádů si užila až až.

"Našeho pana instruktora přece a nedělej, že o ničem nevíš," zarazila mě zrovna, když jsem se nadechovala k další otázce. Miluju, když můžu někoho provokovat.

"To je jenom proto, že u něj nejsi nejlepší," popichovala jsem Samanthu dál, "konečně v něčem vynikám já."

Kdyby pohledy mohly vraždit, tak mě zabila. A nebylo to poprvé ani naposled. Když jsem se rozhlédla po jídelně, zjistila jsem, že si všichni studenti o něčem vzrušeně povídají. Sam, která si toho taky očividně všimla, se na mě nechápavě podívala, načež jsem jí odpověděla stejným výrazem.

"…ano, prý tam dokonce viděli Epsilona…," zaslechla jsem říkat nějakou dívku, která společně se svou kamarádkou procházela kolem mě. Zpozorněla jsem. Epsilon? To by znamenalo, že se něco stalo. Kde se totiž objevil Epsilon, tam nikdy nezůstal kámen na kameni. Musela jsem zjistit, co se to tady sakra vlastně děje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 orlageddon orlageddon | Web | 13. října 2011 v 19:12 | Reagovat

Joo, Epsilon (nebo řečeno mně tak známou fanynkovskou řečí, EPSIIIIII <3). Kameny na kamenech jsou fáádní. A cholerická Tsuki už mi lezla na nervy. :B
A Ájo, neser a objev se na tom skypu ještě dneska, nejdoucí internet neomlouvá. :B Jsi mě ráno vyprovokovala a teď si to ani nepřečtu.

(lízátko sem. ty moje už mi došly)

2 sisi sisi | 18. října 2011 v 17:29 | Reagovat

moc hezká moooc.... doufám, e příště víc rozvedeš tu výuku, protože je to zajímavý a toho ředitele měla kopnout mezi nohy! =D

3 Ajulka :-) Ajulka :-) | Web | 18. října 2011 v 18:46 | Reagovat

[1]: lízátko nebude, není doma :D možná dostaneš něco jiného :D

[2]: Sisi, to mě taky hnedka napadlo...ale kvůli tady necholerické Orlan jsem se neodvážila :D ale jinak v pohodě...lálálálalá :D

4 orlageddon orlageddon | Web | 19. října 2011 v 18:42 | Reagovat

[3]: Kdyby mě někdo nasrral, tak bych ho asi pětkrát zabila v duchu. Ať žijou labilní introverti. :D

5 Ajulka :-) Ajulka :-) | Web | 22. října 2011 v 23:16 | Reagovat

[4]: jojo, jak jinak :D

6 Aka Aka | Web | 12. listopadu 2011 v 10:59 | Reagovat

*tleská ve stoje* Super...  Tak to vypadá, že to za dnešek dočtu...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama