Kapitola první

15. září 2011 v 7:02 | Ajulka :-) |  Tsukiin příběh
Tááákže po dlouhé době zase je tady pokračování Tsukiinýho příběhu, doufám že se bude líbit Usmívající se PROSÍM zanechte komentík, poznám, když jste tu byli, takže prosím komentujte, děkuju Mrkající, jinak Další kapitola a ať se líbí...Usmívající se
Vaše Andrejka



Kapitola první


Probudila jsem se a podívala se z okna. Byla tma, něco kolem půlnoci. Celá čilá jsem s úsměvem vstala a přešla ke svému šatníku. Vyndala jsem z něj několik plátěných vaků a položila jsem je na zem. Usmála jsem se, když jsem pohlédla na hromádku oblečení, kterou mi nachystala moje drahá maminka. Samé šaty. Typické. Jenomže když jedete na akademii, kde se budete učit bojovat, jsou vám šaty k ničemu. Přesto jsem se rozhodla některé z nich vzít - jednak, aby se matka nenaštvala a potom taky, protože jednou za školní rok přijede na akademii sám Igarott a před králem prostě musíte být oděni slavnostně. Zatím co jsem přemýšlela, skládala jsem do vaků potřebné oblečení - kamaše, košile, vysoké boty…to byly nejdůležitější položky. A ještě poslední věc. Věc, kterou moje matka vždycky opovrhovala. Na akademii se budu učit jezdit na koni - ne že bych na koni ještě nejela -, což moje matka shledala za věc pro dámu naprosto nevhodnou. Zato já jsem to brala jako velké plus. Odsunula jsem zadní prkno skříně a s úsměvem vyndala obsah malého výklenku za ním. Moje milované - a ošoupané - jezdecké kamaše a vysoké boty. Přidala jsem je do jednoho z vaků a usmála se. Balení bylo dokončeno. Podívala jsem se z okna a uviděla první sluneční paprsky pronikající hustými mraky. Rozhodla jsem se, že si půjdu ještě na chvíli lehnout, koneckonců, ráno mě stejně vzbudí. Uvědomila jsem si, že tohle je moje poslední noc doma, a s touto myšlenkou jsem usnula a ocitla se v říši snů…
Moje opojení ale nemělo trvat moc dlouho. Sotva jsem usnula, vytrhl mě z nádherného snu matčin ostrý hlas.
"Tsuki, Tsuki! Musíš vstávat. Jestli ses teda ovšem nerozmyslela a nechceš zůstat doma," budila mě matka. Musela jsem se usmát jejímu poslednímu pokusu přemluvit mě.
"Vždyť už běžím," zakřičela jsem a pomalu jsem se hrabala z postele. Protřela jsem si oči a zamířila k hromádce oblečení, kterou jsem objevila už v noci. Vybrala jsem si lehké bílé plátěné šaty. Přešla jsem k zrcadlu a svoje uhlově černé, do pasu dlouhé vlasy jsem si svázala do drdolu. Když jsem byla konečně se svým vzhledem spokojená, sešla jsem dolů na snídani.
Zběžně jsem pohledem přejela stůl, se kterým si služebnictvo dalo opravdu záležet, a vzala jsem si několik kusů ovoce. Posadila jsem se naproti otci a matce a čekala jsem, jaký proslov a rady pro život mi budou uděleny.
"Dcero moje," začal můj otec.
"Odjedeš a my tě pravděpodobně už nikdy neuvidíme," pokračovala matka a já poznala, že tohle je jejich poslední přesvědčovací pokus.
" Tatínku, maminko," přerušila jsem je co nejzdvořileji, "mne nepřemluvíte a já vás také ne. A měli bychom vyrazit, alespoň pokud nechcete jet lesem za tmy." To zabralo. Nikdo rozumný nechtěl jezdit lesem za tmy, protože nikdo nevěděl co se v lese doopravdy skrývá. Bylo všeobecně známo, že se tam potulují vlci, medvědi a pumy, ale kolovaly i pověsti, že se tam ukrývají vlkodlaci, nymfy, kentauři anebo nádherní jednorožci. Hezky řečeno, rodiče moje zmínka o lese naprosto vykolejila.V naší rodině se nikdy nemluvilo o ničem nepříjemném, což mi - většinou - vyhovovalo. Ale teď se to opravdu nehodilo.
"Takže vyrazíme?" ptala jsem znovu rodičů, jelikož se mi nedostalo odpovědi.
"Ale jistě," vyhrkla matka, "jak vidím, opravdu tě nepřesvědčíme." Usmála jsem se a dojedla snídani, zatímco moji rodiče odešli, aby se připravili na cestu. Jak už jsem řekla, nepocházím z ledajaké rodiny a moje cesta městem je velikou událostí, alespoň pro rolníky a obyčejný lid.
Když jsem vstala od stolu a podívala se ven, viděla jsem kočár plně naložený mými zavazadly, vozku čekajícího na mé rodiče a šest sněhově bílých koní zapřažených před kočárem. Nádhera. Po schodech scházelo služebnictvo, které snášelo moje plné vaky dolů ke kočáru. Usmála jsem se a vyrazila znovu - a pravděpodobně naposledy - do svého pokoje. Vešla jsem dovnitř a naposled se rozhlédla. Možná jsem nostalgická, ale když opouštíte místo, kde jste žili šestnáct let, není to lehké. Naposledy jsem se podívala do svého vlastního zrcadla, učesala jsem se a vyrazila jsem ke kočáru. Nastoupila jsem, usedla vedle matky a kočár se dal do pohybu.
Jak jsem řekla, moje cesta městem byla velká událost. Lidé na cestě se klaněli a mávali a já musela samozřejmě nazpátek. Když jsme konečně vyjeli z města, už mě nehorázně bolela ruka. Oddechla jsem si.
"Tak, Tsuki, musíš mi slíbit, že mi budeš psát," začala matka konverzaci. Přemohla jsem se a neodpověděla "Nebo co?!" a místo toho jsem mlčela.
"Tsuki, slyšela jsi matku? Není slušné neodpovídat na otázku," vložil se do naší 'debaty' otec. Znovu jsem se přemohla a neodpověděla, že nikdo otázku nepoložil.
"Ano otče, omlouvám se. Jistěže vám budu psát," řekla jsem a v duchu jsem vzteky křičela. Ale musela jsem si zachovat důstojnost a zůstat zdvořilá. To bylo všechno, na čem záleželo, aspoň dokud jsem nebyla sama na Akademii. Akademie. Místo, o kterém se toho tolik povídalo. Z přemýšlení mne vytrhl matčin hlas.
"Tsuki, když teď budeš studovat, je načase, abych ti dala svůj dárek." Zpozorněla jsem. Dárek? To beru.
"Dárek?" zeptala jsem se nahlas. "Proč? Za co?"
Matka se poprvé za cestu usmála. "A proč ne? Vadí ti to snad?"
"Ale jistěže ne, jenom jsem se tak ptala…"odpověděla jsem rychle a v duchu jsem mlátila hlavou do zdi se slovy 'neptej se, nebo nic nedostaneš'. Nicméně, matka se rozhodla mi něco dát, a já nejsem tak hloupá, abych jí v tom bránila. Po několika minutách mlčení vytáhla moje maminka zpod sedadla velkou knihu v kožené obálce. Zalapala jsem po dechu a vykulila jsem oči.
"Líbí?" usmála se matka. "Byla dosti drahá."
"Jestli se mi líbí? Děláš si legraci? Samozřejmě, že se mi líbí," odpověděla jsem ohromeně. Abyste rozuměli, kniha není běžný dárek. Ani pro mě ne. Knížky jsou v mém světě drahé a jenom málokdo umí číst. Každopádně, já číst umím a jsem na to hrdá.
Matka mi podala knihu a pobaveně sledovala můj překvapený - a doufám, že nadšený - výraz. Přejela jsem rukou po kůži a vdechla jsem její vůni. Miluji vůni kůže, ale možná jsem divná, to nevím, nikdy jsem se o tom s nikým nebavila. To jsem zase odbočila.
Právě jsme jeli po okraji pouště Kladros a já sledovala měnící se krajinu. Když jsme přejeli poušť, věděla jsem, že jediný další záchytný bod cesty je les.
Nikdy jsem se ničeho nebála, ale z lesa jsem nemohla mít jiný pocit než strach. Ani já jsem nemohla říct, že bych se nebála vlkodlaků nebo kentaurů, a kdo ví, co se ještě v lese skrývá za nestvůry. No, ale na Akademii se nedalo jet jinou cestou, protože stála uprostřed lesa, takže jsem musela přežít cestu přes něj.
"To zvládnu, není se přece vůbec čeho bát…" uklidňovala jsem se polohlasem. Bohužel, matka postřehla moje mumlání a hned mi za to dala pohlavek.
"Není slušné něco si mumlat," řekla rozčileně, "lidé si budou myslet, že je pomlouváš a urazí se!"
Raději jsem spolkla svou jedovatou odpověď a dívala se z okna. Les byl krásný a nevypadal děsivě; kdybych nevěděla, co se povídá, nebála bych se. Sakra, že já to vůbec poslouchám. Úplně nejhorší ze všech povídaček, ale taky ta nejmíň důvěryhodná, byla o jisté ženě - Caniff - a jejím 'oři', obrovském červenožlutém ptákovi s ostny na křídlech.
Přesně to je moje nejhorší vlastnost, aspoň já si to myslím. Všemu, ale úplně všemu, uvěřím. Kolem okna se míhaly větve, ze kterých jsem viděla jenom zelenou šmouhu. Proto jsem sebou cukla, když jsem spatřila mezi jasnou zelení červenožlutou skvrnu. Jenomže prostor v kočáře byl stísněný, takže jsem vrazila do matky, která okamžitě zareagovala;
"Tsuki, co to děláš?!" křičela rozčileně. "Zbláznila ses?!"
"Samozřejmě, že ne…" uklidňovala jsem ji rychle, "jenom jsem se něčeho lekla." To byla ovšem voda na její mlýn.
"A čeho ses, prosím tě, lekla?" ptala se hned s vystrašeným výrazem. "Tady se přece nemáš čeho lekat…"
Už jsem chtěla odseknout, že ona se taky očividně nebojí, když kočár prudce zatočil doleva a zastavil. V zatáčce jsem samozřejmě vrazila do matky znovu, ale to už ji - ani mě - tolik nezajímalo. Jediné, co nás všechny zajímalo, bylo, proč kočár zastavil. A proč zastavil tady. Nevěřím na náhody, a jestli jsem opravdu viděla Caniff, tak to náhoda není.
Po chvíli sezení a mlčení ve stojícím kočáře se můj otec vydal zjistit, co se děje. Víte, šla bych sama, ale potom, co jsem viděla Caniff, se mi ven vůbec nechtělo. Ale když vystoupila i matka, tak jsem neměla jinou možnost. Vylezla jsem tedy z kočáru a první, co jsem viděla, bylo, že před námi byl rozlehlý palouk a na něm obrovský pták. Zůstala jsem stát - stejně jako matka a otec - jako opařená. (Teď, když na to vzpomínám, tak si myslím, že na nás mohl být docela legrační pohled, ale to sem teď nepatří. Když jsem to prožívala, hrozně jsem se bála, i když bych to v tu chvíli nepřiznala.)
Zírala jsem před sebe, na toho obrovského tvora, a přemýšlela, kde se asi skrývá jeho majitelka a jezdkyně. Ale ani ona na sebe nedala čekat moc dlouho.
"Ehm, ehm…" uslyšela jsem za sebou ledový hlas.
Jakmile jsem se otočila, zjistila jsem, že to čeho jsem se nejvíce bála, je opravdu za mnou, a že by mi bylo lépe, kdybych se neotáčela, ale už bylo pozdě. Za mnou opravdu stála moje noční můra, o které jsem si myslela - o které jsem doufala -, že neexistuje. Za mnou stála Caniff. Ale vypadala daleko strašidelněji, než jsem si ji dokázala představit v těch nejděsivějších snech. Podívala jsem se do jejích velkých - a překvapivě úplně bílých - očí bez zorniček. Očí, které viděly umírat tolik nevinných lidí - ovšem, ne jenom těch nevinných.
Na Caniff je nejzvláštnější to, že člověk neví, na čem u ní je. Tím myslím to, že není ani se Vzbouřenci, ani proti nim. Je tam, kde se jí to zrovna hodí. Může být perfektní spojenec, ale za několik hodin mocný nepřítel. Teď ale stála proti mně a sledovala mě pronikavým pohledem. Moje nohy mi odmítaly poslušnost a v zádech mě nepřestávalo mrazit. Chtěla jsem něco říct, ale byla jsem tak ochromená, že jsem nemohla pohnout jediným svalem.
"Konečně někdo, kdo mi prokazuje náležitou úctu," prohlásila a dál si mě prohlížela.
"Ale vy byste měla prokazovat úctu nám, dámo, pokud to netušíte, jste v našem hrabství!" to se probral můj otec. Caniff s ledovým klidem odtrhla zrak ode mě a zadívala se na otce. Chvilku na něj koukala, potom přivřela oči, očividně se na něco soustředila a otci vzplála plátěná košile. Po chvíli zhasla a nebylo na ní znát, že by se s ní kdy něco stalo.
"Umíte něco lepšího, nebo aspoň stejně dobrého?" otázala se Caniff. Otec zarytě mlčel.
"Takže dokud se to nenaučíte, zasloužím si více úcty než vy," odsekla, protože si správně vyložila jeho mlčení. Potom se znovu obrátila ke mně. "Ty jsi Tsuki, že?"
Otevřela jsem pusu, naprosto ohromená tím, že zná moje jméno. "Ehm…ano, to jsem…jak to víte?" odpověděla jsem zmateně.
"Vím víc věcí, než si myslíš," řekla a usmála se. "Nevidíme se naposledy," řekla nakonec, odešla ke svému ptákovi, nasedla na něj a vzlétla.

Ještě chvíli jsem stála na místě, ale otec už se očividně probral, protože se začal hádat s matkou.
"Jak si to vůbec představuje… Taková drzost…" rozčiloval se hned.
"Představuje si to tak, že je nejsilnější široko daleko, a ty," zabodla mu ukazováček do hrudi, "ses ji opovážil urážet, vždyť nás mohla všechny zabít!"
Obrátila jsem oči v sloup.
"Jo, ale já mám dojet na Akademii ještě dneska a tímhle tempem to teda rozhodně nepůjde," řekla jsem, čímž jsem přerušila jejich hádku a donutila je zjistit, co se děje, proč jsme vůbec zastavili. Samozřejmě, že jsem to musela jít zjistit já. Ukázalo se, že náš kočár má 'menší' poruchu. A tou menší poruchou myslím to, že se nám pokazilo kolo. Pokazilo, jo, to je slabý slovo. Lidově řečeno se rozpadlo.
Nádhera. Takže jsem byla na tom nejstrašidelnějším místě v Kiullyswe a nevěděla jsem, jak dlouho tady budu muset zůstat. Lepší den jsem si nemohla přát. Povzdechla jsem si.
"Za jak dlouho budeme moct zase vyjet?" ptala jsem se kočího. Mlčel, to nebylo dobré znamení. "Ehm…slyšel jste mne?"
"Jistěže jsem vás slyšel, dámo," odpověděl nevrle, " ale musíte pochopit, že to musím opravit, a že tady se na to musím soustředit. Tudíž byste mohla laskavě odcupitat za svými ctěnými rodiči a nechat mě udělat svou práci?!"
Jeho tón mě zaskočil, ale vzhledem k tomu, že držel v ruce těžké kladivo, jsem se rozhodla ho neprovokovat a poroučela jsem se. Moji rodiče se zase - nebo spíš ještě pořád - přeli a já se jim do toho nehodlala míchat. Místo toho jsem se opřela o stěnu kočáru a prohlížela si les. Když se do příjemného zpěvu ptáků vmísil nelidský skřek, cukla jsem sebou a okamžitě jsem hledala jeho příčinu. Kupodivu moji rodiče se přestali hádat a hledali zdroj se mnou.
Hledat jsem nemusela dlouho. Proti mně se lesním podrostem řítilo několik tvorečků, kteří mi nebyli ani do pasu, zato křičeli, až uši zaléhaly. Nic takového jsem ještě nikdy v životě neviděla a ani jsem o ničem podobném neslyšela. Byla to malá, jako člověk vyhlížející stvořeníčka s velkýma špičatýma ušima a jako by místo očí měla jenom dva malé černé korálky. V rukou měla maličké foukačky. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že můžou být nebezpečná. Ne vždycky platí, že co je malé, to je milé.
Každopádně jakmile jsem se probrala z tranzu a pochopila jsem to, okamžitě jsem běžela do kočáru, cestou jsem strhla za ruku svoji očividně zmatenou matku. Jakmile naskočil i otec, bleskurychle jsem zaklapla dveře a už jsem jenom slyšela, jak několik šipek narazilo na vnější stěnu. Jenom jsem doufala, že se kočímu nic nestalo, ovšem když se kočár
dal do pohybu, byla jsem si jistá, že je v pořádku. Cesta za hrobového - válečného - ticha, které mezi sebou měli moji rodiče, nebyla nic příjemného. Možná jsem je měla nechat, ať se pohádají, pak by od nich byl alespoň klid, pomyslela jsem si.

* * * *
Když jsme - konečně - dorazili na Akademii, byla jsem velice příjemně překvapená. Jasně, věděla jsem, že Akademie musí být rozlehlá, koneckonců jsem toho o ní hodně slyšela, ale určitě jsem si ji nepředstavovala takovou, jaká ve skutečnosti byla.
Rozhodně jsem totiž nečekala majestátní hrad, kterému se velikostí mohl rovnat snad jenom Igarottův palác. A ta výzdoba. Musím vám říct, že jsem byla zvyklá na okázalost, ale takovou výzdobu jsem nikdy v životě neviděla. Palác byl celý (nebo alespoň přední štít, protože dál jsem nedohlédla) z bílého mramoru.
Rozhodla jsem se vylézt z kočáru, když už jsme byli na místě, a hned nás přišel uvítat uvítací výbor složený z několika starších studentů. Když si všichni potřásli rukama s mými rodiči, všimla jsem si, že moje vaky jaksi z kočáru zmizely. Nejdřív jsem se lekla, ale studenti mne uklidnili, že je najdu ve svém pokoji. Naplnilo mě štěstí. Konečně jsem byla na svém vysněném místě a byla jsem volná.
Rychle jsem se rozloučila s rodiči a spolu s několika žáky jsem vstoupila do svého nového života.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 sisi sisi | 16. září 2011 v 17:57 | Reagovat

Skvělý, nejlepší, suprový a prostě se mi to hrozně líbí. těším se Áji =D =) Nádhera.=D <3

2 ajulka-0-1-7 ajulka-0-1-7 | 16. září 2011 v 20:15 | Reagovat

[1]:  Díky sisi, jsi zlatíčko :-)

3 orlageddon orlageddon | Web | 16. září 2011 v 23:48 | Reagovat

Caniiiff *máv transparentem*
Já se těšim na druhou kapitolu. :P Vůbec to neříkám proto, že v tom příběhu mám postavy, vůbec ne. (Nebo aspoň ne jenom.)

4 ajulka-0-1-7 ajulka-0-1-7 | 17. září 2011 v 13:50 | Reagovat

[3]:  :D lol, jako, budu (snad) teďka psát tu druhou kapitolu....takže...:D
PS: ne Caniff 4ever(jenom trošku) Epsilon 4ever!!! :D

5 Aka Aka | Web | 12. listopadu 2011 v 10:48 | Reagovat

Je to dost dobrý... jakože vážně moc dobrý... Doufám, že ještě dneska stihnu dočíst zbytek dílů...
Omlouvám se, že jsem se neozvala dřív, ale  mám v poslední době hrozně málo času kvůli škole, krasu a tak vůbec. A do toho jsem se ještě začala koukat na Fairy Tail (doporučuju, tohle by se ti mohlo líbit, je to trochu jiný kafe než Naruto a věřím, že by sis tam určitě našla nějaký charakter k Dračáku - najdeš na animetym.net, nebo na kinotip.cz) a plánuju se dodívat na Ao no Exorcist (taky fajn věc) a taky po mně pořád někdo něco chce... fakt promiň... ale slibiju, že to co nejdřív dočtu.
A jen tak mimochodem, když už tu jsem, nespřátelíme se? Kdybys chtěla, tak to napiš někam k nám...

6 Lenka Lenka | 16. března 2012 v 22:29 | Reagovat

Ájo, senzační. Moc se mi líbí tvůj styl psaní. Další kapitoly dočtu zítra či pozítří.:-D

7 Ajulka :-) Ajulka :-) | Web | 17. března 2012 v 15:53 | Reagovat

[6]: áááh :-D nový čtenář :-) bezva, přeju hodně zábavy

8 Marille Marille | Web | 17. března 2012 v 21:19 | Reagovat

Líbí se mi to... hned jdu číst další kapitolu

9 Ajulka :-) Ajulka :-) | Web | 23. března 2012 v 15:18 | Reagovat

[8]: jak jsem řekla výše :-) přeju hodně zábavy

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama